Rukavička

Jednoho zasněženého zimního dne šel dědeček lesem se svým malým bílým pejskem. Sníh pod jeho botami dělal křup, křup. Dědeček měl na rukou teplé červené rukavičky, které mu upletla vnučka. Jedna rukavička mu ale vypadla z kapsy a dědeček si toho nevšiml. Žuch! Ležela tam, červená a hřejivá, na měkkém bílém sněhu, a dědeček šel dál.

Kolem běžela myška a cupitala sněhem. „Ale co to je?“ zapištěla. „Červený domeček!“ Zalezla dovnitř. Bylo tam měkoučko a teploučko. „Tady budu bydlet,“ řekla. Vtom přiskákala žabka, celá roztřesená zimou. „Klop, klop! Kdo bydlí v tomhle domečku?“ „Já jsem Myška Hryzalka. A ty kdo jsi?“ „Já jsem Žabka Hopsalka. Pusť mě dovnitř, prosím!“ „Pojď dál!“ A už byly dvě.

Pak přiběhl zajíc a skákal mezi stromy. „Klop, klop! Kdo bydlí v tomhle domečku?“ „Myška Hryzalka a Žabka Hopsalka. A ty kdo jsi?“ „Já jsem Zajíc Skokan. Pusťte mě dovnitř, prosím!“ „Pojď dál!“ Rukavička se trošku natáhla a už byli tři. Pak přišla liška s načechraným ocasem. „Klop, klop! Kdo tu bydlí?“ „Myška, Žabka a Zajíc. A ty kdo jsi?“ „Já jsem Lištička Sestřička. Pusťte mě dovnitř!“ „Pojď dál!“ A už byli čtyři.

Pak přiběhl vlk, nos měl studený a červený. „Klop, klop! Kdo bydlí v tomhle domečku?“ „Myška, Žabka, Zajíc a Lištička. A ty kdo jsi?“ „Já jsem Vlk Šedivák. Pusťte mě dovnitř, prosím!“ „No dobře, tak pojď.“ Mačk! A už bylo pět. Pak přišel divočák a chrochtal. „Chrch, chrch! Pusťte i mě!“ „Ale už tu není místo!“ „Já se vmáčknu!“ Žmuch! A už jich bylo šest, všichni pěkně schoulení k sobě.

Pak přišel velký hnědý medvěd, dup, dup, dup, sněhem. „Klop, klop! Kdo bydlí v tomhle domečku?“ „Myška Hryzalka, Žabka Hopsalka, Zajíc Skokan, Lištička Sestřička, Vlk Šedivák a Kanec Chrochtal. A ty kdo jsi?“ „Já jsem Medvěd Velikán,“ řekl medvěd. „Pusťte mě dovnitř, prosím. Je mi zima.“ „Ale už tu není místo!“ zvolali. „Ale no tak,“ prosil medvěd. „Tak dobře...“ A s velikým žmuuuch se medvěd vecpal dovnitř také.

Teď bylo v rukavičce sedm zvířátek. Bylo jim tam moc teplo a moc těsno. Rukavička se natahovala a natahovala a natahovala. Stehy dělaly vrzz, vrzz. Myška byla vmáčknutá až nahoře v palci. „Že je nám tu hezky?“ řekl spokojeně medvěd. „Moc hezky,“ pípla myška. „Trochu AŽ moc hezky!“ A vtom zdaleka zaslechli: „Haf! Haf! Haf!“

Dědeček si všiml, že mu chybí rukavička. „Ach jé, tu mi upletla vnučka,“ řekl. „Pojď, pejsku, vrátíme se a najdeme ji.“ Šli tedy zpátky lesem, křup, křup. Pejsek běžel napřed a čenichal ve sněhu. A když uviděl velkou kulatou červenou rukavičku, jak se třese a kolébá, zaštěkal, jak nejhlasitěji uměl: „Haf! Haf! HAF!“

Zvířátka se tak lekla! Jedno za druhým z rukavičky vypadla: medvěd, divočák, vlk, liška, zajíc, žabka a nakonec myška. A už utíkala zpátky do svých teplých domovů v lese. Dědeček zvedl svou rukavičku. Byla trochu roztažená a trochu teplá. „To je divné,“ řekl a usmál se. Nazul si ji a šel domů do svého teplého domku, kde na něj vnučka čekala s horkým čajem. Dobrou noc.