Želva a zajíc

Na zelené louce žil zajíc, který uměl běhat moc a moc rychle. Vžum! Přeběhl celou louku z jednoho konce na druhý, dřív než bys řekl švec. A rád se tím všem chlubil. Jednoho slunného rána šla okolo želva. Pomalu, pomaloučku. Krok... krok... krok. Zajíc se rozesmál. „Dobré ráno, Želvo! Ty někam jdeš? Takhle tam dojdeš až příští týden!“

Želva se nezlobila. Jen se usmála. „Možná jsem pomalá,“ řekla, „ale vždycky dojdu, kam chci. Víš co? Pojď se mnou závodit.“ Zajíc se smál tak, že se svalil do trávy. „Ty? Se mnou? Ha ha ha!“ Všechna zvířátka se sběhla poslouchat. „Závod! Závod!“ zacvrlikali ptáci. „Dobrá,“ řekl zajíc. „Hned zítra ráno. Od velkého dubu až k větrnému mlýnu na kopci.“

Druhý den ráno se přišli podívat všichni. Moudrá stará sova zvedla do výšky lísteček. „Připravit... pozor... teď!“ Fíí! Zajíc vystřelil jako šíp. Běžel tak rychle, že se za ním zvedl oblak prachu. Želva postavila dopředu jednu nohu, pak druhou. Krok... krok... krok. „Do toho, Želvo, do toho!“ volali malí králíčci. Zajíc byl brzy jen maličká tečka někde daleko a želva byla pořád u dubu.

V půli cesty k mlýnu se zajíc ohlédl. Želvu nikde neviděl. „Ha!“ řekl. „To je moc snadné. Dorazí sem až za několik hodin. Mám čas si trochu odpočinout.“ Lehl si pod stinnou jabloň. Tráva byla měkká. Včelky bzučely. Sluníčko hřálo. „Jen malinko si zdřímnu,“ řekl zajíc a zívl, až se mu zavřely oči. A hned tvrdě usnul a tichounce chrápal.

Želva mezitím šla dál. Krok... krok... krok. Neběžela a nezastavila se. Šla kolem rybníka, kde jí žabky kvákaly: „Jen pokračuj!“ Šla kolem kytiček, kde jí motýlci říkali: „Ty to dokážeš!“ Nožičky ji už bolely, ale povídala si: „Pomalu, ale jistě. Pomalu, ale jistě.“ A krůček po krůčku vyšla na kopec k jabloni.

Tam ležel zajíc, tvrdě spal a na čumáčku mu seděl motýl. Želva ho nebudila. Ani se mu nesmála. Prostě tiše prošla kolem. Krok... krok... krok. Šla nahoru do kopce, blíž a blíž k větrnému mlýnu. Zvířátka čekající v cíli nevěřila vlastním očím. „To je Želva!“ šeptala. „Želva už jde!“

Konečně se zajíc probudil. Protáhl se. Podíval se na nebe. Slunce zapadalo! „Ach jo!“ Vyskočil a utíkal, jak mu to jen dlouhé nohy dovolily. Vžum, vžum, vžum! Ale bylo pozdě. Právě když doběhl na vrchol kopce, želva překročila cílovou čáru u větrného mlýna. Všichni jásali. „Hurá, Želva vyhrála!“

Zajíc popadal dech a funěl. Bylo mu trochu hloupě. Pak natáhl packu. „Gratuluju, Želvo,“ řekl. „Opravdu jsi vyhrála.“ „Děkuji,“ řekla želva laskavě. „Ty jsi mnohem rychlejší než já. Ale ty ses zastavil a já šla dál.“ Od toho dne se zajíc už nikdy nechlubil. A se Želvou se stali dobrými přáteli a spolu se dívali na mnoho západů slunce. Pomalu, ale jistě. Dobrou noc.