Pasáček, který křičel „Vlk!“

Byl jednou jeden chlapec jménem Niko a ten pásl ovečky pro celou svou vesnici. Každé ráno je vodil na zelený kopec a každý večer je vedl zase domů. Ovečky spásaly trávu. Oblaka plula po nebi. Niko hrál na svou malou flétnu. A dny byly velmi, velmi tiché. „Tady nahoře se nikdy nic neděje,“ povzdechl si Niko. „Strašně se nudím.“

Jednoho dne dostal Niko nápad. Zlobivý nápad. Vylezl na kámen, přiložil dlaně k ústům a zavolal: „Vlk! Vlk! Vlk honí ovečky!“ Dole ve vesnici lidé nechali všeho. Pekař upustil chleba. Sedlák upustil hrábě. Popadli klacky a hnali se na kopec, co jim nohy stačily, funěli a supěli.

Když vyběhli nahoru, rozhlíželi se kolem dokola. Žádný vlk! Ovečky se spokojeně pásly. A Niko se válel v trávě a smál se. „Ha ha! Žádný vlk tu není! Napálil jsem vás!“ Vesničané se netvářili vůbec spokojeně. „To nebyla legrace, Niko,“ řekl pekař. „Nechali jsme práce, abychom ti pomohli.“ A kroutíce hlavami se vydali zpátky dolů z kopce.

Za pár dní se Niko zase nudil. „Vlk! Vlk!“ křičel. „Pomoc! Vlk!“ Vesničané zase nechali všeho a běželi na kopec. A zase tam žádný vlk nebyl. Jen Niko, který se smál. „Zase jsem vás napálil!“ Tentokrát se vesničané opravdu zlobili. „Když budeš lhát,“ řekl starý pastýř, „nebude ti nikdo věřit, ani když povíš pravdu.“ Ale Niko jen pokrčil rameny.

A pak jednoho večera, když zapadalo slunce, se na kraji lesa něco pohnulo. Dvě žluté oči. Šedý ocas. Byl to opravdový vlk! Ovečky ho uviděly a začaly bečet. „Bééé! Bééé!“ Nikovi srdce bušilo bum, bum, bum. Vyskočil na svůj kámen a zavolal z plných plic: „Vlk! Vlk! Opravdový vlk! Prosím, pojďte rychle!“

Dole ve vesnici ho lidé slyšeli. „Už zase ten Niko,“ řekl pekař. „Zase si dělá legraci,“ řekl sedlák. „Potřetí se nenecháme napálit.“ A nikdo nepřišel. Nahoře na kopci se ovečky rozutekly na všechny strany, do křoví i dolů po svahu. Vlk za nimi pobíhal, ale ovečky byly příliš rychlé, a tak to vlk brzy vzdal a odplížil se zpátky do lesa.

Jenže ovečky teď byly rozprchnuté po celém kopci! Niko seběhl do vesnice a po tvářích mu tekly slzy. „Vlk tam opravdu byl,“ plakal, „a teď jsou ovečky ztracené!“ Starý pastýř se mu podíval do tváře a poznal, že tentokrát mluví pravdu. „Pojď,“ řekl vlídně. A všichni vzali lucerny a vydali se na kopec. Volali: „Ovečky, ovečky, pojďte sem!“ A jednu po druhé našli všechny ovečky do jedné.

Když byla i poslední malé jehňátko v ohradě v bezpečí, řekl Niko: „Je mi to líto. Už nikdy takhle nezalžu.“ „Víme, že to myslíš vážně,“ řekl starý pastýř a poklepal mu na rameno. A Niko svůj slib dodržel. Říkal pravdu každý den a brzy mu všichni zase věřili. Protože pravda je jako lucerna: pomáhá každému najít cestu domů. Dobrou noc.