Popelka a skleněný střevíček

Žila jednou jedna hodná dívka a bydlela s macechou a se dvěma nevlastními sestrami. Sestry nosily hedvábné šaty a spaly v měkkých postelích. Ale hodná dívka musela drhnout podlahy, mýt nádobí a spát u kuchyňského krbu, mezi popelem. Proto jí sestry začaly říkat Popelka. Popelka byla přesto k každému milá a laskavá, i k sestrám, které na ni byly zlé.

Jednoho dne přišel z paláce dopis. Králův syn pořádal velký ples a byli na něj pozváni všichni! Nevlastní sestry byly celé bez sebe. „Obleču si červený samet!“ řekla jedna. „Já si obleču šaty se zlatými kytičkami!“ řekla druhá. Popelka jim pomáhala natáčet vlasy a vázat stuhy. „Popelko, nechtěla bys jít taky na ples?“ škádlily ji. „Ha! Holka z popela v paláci! To bych se na to podívala!“

Když odjely, Popelka se posadila ke krbu a tiše plakala. Tu najednou se kuchyň zalila stříbrným světlem. Stála tam její kmotřička, a ta byla víla. „Ráda by ses podívala na ples, že ano?“ zeptala se laskavě. „Ach ano,“ povzdechla si Popelka. „Tak si utři slzičky,“ řekla kmotřička. „Běž do zahrady a přines mi největší dýni, jakou najdeš.“

Popelka přinesla dýni. Kmotřička se jí dotkla kouzelnou hůlkou a šup, dýně se proměnila v zářivý zlatý kočár! Šest myšek z pasti se proměnilo v šest krásných bílých koní. Tlustý potkan se stal kočím s nádhernými kníry a šest ještěrek ze zahrady se změnilo v šest sluhů. Pak se kmotřička dotkla Popelky a její staré šatičky se proměnily v šaty stříbrné a zelené, zářivé jako hvězdy. A na nožkách měla dva drobounké střevíčky ze skla.

„Užij si to,“ řekla kmotřička. „Ale pamatuj: o půlnoci kouzlo skončí.“ V paláci se všichni zastavili a užasle se dívali. „Kdo je ta krásná dáma?“ šeptali si. Ani nevlastní sestry ji nepoznaly. Princ se uklonil a pozval ji k tanci. Tančili, povídali si a smáli se spolu celý večer. Popelka byla tak šťastná, že úplně zapomněla na čas.

Bom! Velké hodiny začaly odbíjet dvanáctou. „Ach ne!“ vykřikla Popelka. Rozběhla se ze sálu a dolů po palácových schodech. Bom, bom, bom! Jak běžela, spadl jí z nožky jeden skleněný střevíček. Neměla čas se pro něj vrátit. S posledním bomem měla na sobě zase staré šatičky a z kočáru byla zase jen dýně, která se kutálela po cestě. Ale princ našel skleněný střevíček na schodech a opatrně ho zvedl.

Druhý den princ řekl: „Najdu dámu, které padne tento střevíček.“ Jeho poslové chodili od domu k domu. U Popelky doma se první sestra tlačila a tlačila, ale noha jí byla příliš velká. Druhá sestra se mačkala a mačkala, ale i její noha byla příliš velká. „Mohla bych to zkusit já?“ zeptala se Popelka tichounce. Sestry se jí vysmály. Ale střevíček jí na nožku vklouzl hladce jako rukavice. A pak vytáhla z kapsy zástěry ještě druhý střevíček!

Nevlastní sestry klesly na kolena. „Prosíme, odpusť nám, že jsme na tebe byly tak zlé,“ řekly. A Popelka, která měla ze všech nejlaskavější srdce, je objala a řekla: „Odpouštím vám z celého srdce.“ Brzy se princ s Popelkou vzali. Popelka pozvala sestry, aby bydlely v paláci s nimi, a ony se naučily být hodné. A žili spolu šťastně až do smrti. Dobrou noc.