Červená Karkulka

Za devatero horami a za devatero řekami žila malá holčička, která nosila červený plášťek s červenou kapucí. Ušila jí ho babička a holčička ho měla tak ráda, že jí všichni říkali Červená Karkulka. Jednoho rána řekla maminka: "Babička je nachlazená. Odnes jí, prosím, tenhle košík s čerstvým chlebem a medem. Drž se cesty a s cizími lidmi se nezastavuj a nemluv." "Slibuju," řekla Karkulka a hurá, vyrazila skokem a poskokem.

Cesta se vinula lesem pod vysokými zelenými stromy. Ptáci zpívali. Motýli tančili. Karkulka si broukala písničku. A tu zpoza stromu vykročil velký šedý vlk s dlouhým čenichem a lstivým úsměvem. "Dobré ráno, holčičko," pozdravil tím nejsladším hláskem. "Kam to neseš ten krásný košík?" Karkulka na svůj slib zapomněla. "K babičce do chaloupky, na konec téhle cesty," řekla.

"To je milé," řekl vlk. "Ale podívej, kolik je tu krásných kytiček! Nepotěšila by se babička z kytičky?" Karkulka se podívala. Červené máky, modré chrpy, žluté pryskyřníky! "Ach ano, potěšila," řekla Karkulka. A tak odbočila z cesty a šla trhat květiny. A zatímco trhala, vlk se rozběhl, rychlý jako vítr, nejkratší cestou k babiččině chaloupce.

Klop, klop, klop! "Kdo je to?" zavolala babička. "Já, Karkulka," řekl vlk pisklavým hláskem. Ale babička byla chytrá stará paní. Nakoukla oknem a uviděla velký šedý ocas. "Tohle není žádná holčička!" zašeptala. Rychle, jak jen uměla, se schovala do velké dřevěné skříně. Vlk vešel dovnitř, našel postel prázdnou a nasadil si babiččin noční čepec a brýle. Pak vlezl do postele a přitáhl si peřinu až k nosu.

Brzy dorazila Karkulka s kytičkou. "Babičko?" zavolala. "Pojď blíž, děvenko," ozval se z postele hluboký hlas. Karkulka přišla blíž. "Babičko, proč máš tak velké uši?" "Abych tě lépe slyšela." "Babičko, proč máš tak velké oči?" "Abych tě lépe viděla." "Babičko, proč máš tak velké zuby?" A právě tehdy Karkulka spatřila velký šedý ocas, který čouhal zpod peřiny.

"Ty nejsi moje babička!" vykřikla Karkulka. "Pomoc!" V tu chvíli se dveře skříně rozletěly. "Pomoc!" volala i babička. Kolem šel dřevorubec, uslyšel je a vběhl dovnitř. "Ven, vlku!" zahřměl obrovským hlasem. Vlk se tak lekl, že vyskočil rovnou z okna, i s čepcem, a utekl do hlubokého lesa. Už se nikdy nevrátil.

Babička vylezla ze skříně a pevně Karkulku objala. "Je ti dobře, srdíčko?" "Ano, babičko. A tobě?" "Teď už ano," zasmála se babička. Poděkovali hodnému dřevorubci a všichni si spolu sedli ke stolu. Jedli čerstvý chleba se sladkým medem a pili teplý čaj. A babička dala kytičku do sklenice, kde se opravdu moc pěkně vyjímala.

Když přišel čas jít domů, šla Karkulka po cestě a ani jednou z ní nesešla. "Odteď," řekla si pro sebe, "si svůj slib budu vždycky pamatovat a cizím lidem neřeknu, kam jdu." Když dorazila domů, maminka ji pevně objala. A té noci usnula Karkulka ve své útulné postýlce, v bezpečí a pohodlí, a zdálo se jí o kytičkách a medu. Dobrou noc.