Ošklivé káčátko

Bylo nebylo, za teplého letního dne seděla u rybníka na hnízdě maminka kachna. Čekala, až se jí vylíhnou vajíčka. Křup! Křup! Křup! Ven vykoukalo jedno žluté chmýřité káčátko, pak další a další. „Pí, pí, pí!“ pípala káčátka. Ale jedno vejce tam ještě leželo. Bylo ze všech největší. Maminka kachna seděla a seděla. A konečně, křup! Ven se vykutálel velký, šedivý, rozcuchaný ptáček.

„Jé, jé,“ řekla maminka kachna. „Ty ale nevypadáš jako ostatní. Ale plavat umíš báječně!“ A byla to pravda. Šedý ptáček pěkně veslal na konci kachní řady. Jenže ostatní zvířata na dvoře se mu smála. „Jaké velké, ošklivé káčátko!“ kvokaly slepice. „Podívejte, jaký má dlouhý krk!“ kejhaly husy. Dokonce i jeho bratříčci a sestřičky mu řekli: „Jdi pryč, ty legrační šedivko.“ A malý šedý ptáček byl moc, moc smutný.

„Nikdo mě tu nechce,“ pomyslel si. A tak jednoho večera se vykradl vysokým rákosím. Šel a šel, až byl statek daleko za ním. Došel k širokému močálu, kde bydlely divoké kachny. „Jsi hrozně ošklivý,“ řekly divoké kachny, „ale můžeš tu zůstat, jen nám nepřekážej.“ A tak zůstal malý šedý ptáček sám, na tichém kraji vody.

Přišel podzim. Listí zežloutlo a zčervenalo a vítr foukal studeně. Jednoho večera uviděl malý šedý ptáček něco nádherného. Přes nebe letělo hejno velkých bílých ptáků. Měli dlouhé, půvabné krky a zářivě bílá křídla. „Ach,“ zašeptal malý ptáček, „jak jsou krásní.“ Natáhl krk, aby se za nimi podíval, a v srdci ho zahřálo zvláštní teplo, jako by je odněkud znal.

Pak přišla zima, studená a bílá. Rybník zamrzl a malého šedého ptáčka strašně zebalo. Šel kolem hodný hospodář a uviděl ho, jak se v mrazu třese. „Ty chudinko malá,“ řekl tiše. Zabalil ho do svého šálu a odnesl ho domů. Hospodářovy děti mu daly teplou bednu u kamen a misku zrní. A tam si malý šedý ptáček celou zimu odpočíval a poslouchal, jak v ohni praská dřevo.

Konečně se vrátilo jaro. Slunce hřálo a rozkvetly kytky. Malý šedý ptáček povyrostl a křídla měl silná. „Děkuju, že jste se o mě postaraly,“ jako by říkal dětem. Ty mu otevřely vrátka. Rozepjal křídla a frrr, vzlétl výš, než kdy předtím, přes zelená pole až do krásné zahrady s čistým modrým jezerem.

Na jezeře plavaly tři překrásné bílé labutě. „Budou se mi smát,“ pomyslel si ptáček a sklonil hlavu nízko nad vodu. Ale co to uviděl ve vodě? Už to nebyl rozcuchaný šedý ptáček. Uviděl labuť! Krásnou bílou labuť s dlouhým, půvabným krkem. Tři labutě k němu připlavaly a něžně se ho dotkly zobáky. „Vítej, bratře,“ řekly. „Už jsme na tebe čekaly.“

K jezeru přišly děti. „Podívejte!“ volaly. „Je tu nová labuť! Je ze všech nejkrásnější!“ Mladá labuť se styděla a byla moc, moc šťastná. Vzpomněla si, jak byla malým šedým ptáčkem, kterého nikdo nechtěl. Teď měla rodinu, přátele a celé široké nebe. „O takovém štěstí se mi ani nesnilo,“ pomyslela si, „když jsem byla ošklivé káčátko.“ A plula po zlaté vodě, zatímco slunce zapadalo. Dobrou noc.