Jeníček a Mařenka

Na kraji velkého zeleného lesa stála malá dřevěná chaloupka. Bydlel v ní dřevorubec s manželkou a jejich dvě děti, Jeníček a Mařenka. Chaloupka nebyla nijak velká, ale voněla chlebem a jehličím. Každý večer je maminka políbila a řekla: „Ruku v ruce, moji malí. Ruku v ruce, a cestu vždycky najdete.“ „Ruku v ruce,“ odpověděly děti a tatínek sfoukl svíčku.

Jednoho krásného rána šel tatínek štípat dřevo a děti šly s ním sbírat lesní jahody. „Zůstaňte tam, kde uslyšíte moji sekeru,“ řekl. Jeníček si nacpal do kapsy chleba a po cestě házel drobek sem a drobek tam, aby si cestu označil. Tu Mařenka zahlédla malého bílého ptáčka. Poskakoval a zpíval, a děti za ním šly, jen kousek, a pak ještě kousíček.

Brzy už sekeru neslyšely vůbec. „Půjdeme po mých drobečcích,“ řekl Jeníček. Ale drobečky byly pryč. Lesní ptáci je všechny sezobali! Stromy vypadaly všechny stejně a světlo zjemnělo a zlatě se rozzářilo. Mařence se zatřásla bradička. Jeníček ji vzal za ruku. „Ruku v ruce,“ řekl a ona kývla. Daleko odtud znovu zazpíval bílý ptáček a děti šly za jeho písničkou.

Na mýtině stála ta nejpodivnější chaloupka, jakou kdy děti viděly. Stěny měla z perníku. Střechu z koláče. Okna z čistého, třpytivého cukru. Jeníček ukousl kousek střechy. Mařenka olízla okénko. Vtom se zevnitř ozval vrzavý hlásek: „Mlsá, mlsá, myšička, kdopak mlsá z chaloupky?“ Dveře se rozevřely a ven vyšla drobounká stařenka ve fialovém šátku.

„Pojďte dál, pojďte,“ řekla, nakrmila je palačinkami a uložila do postýlek. Ráno ale už její hlas tak sladký nebyl. „Snědli jste mi střechu,“ řekla. „Teď tu zůstanete, budete mi zametat podlahy a míchat hrnce, na věky věků!“ Byla to čarodějnice, a pěkně rozkazovačná. Zamkla přední dveře a klíč pověsila na hák. Celý den pracovali. Celou noc šeptali: „Ruku v ruce.“

Mařenka se dívala a přemýšlela. Vzadu byly ještě jedny dveře s tuhou dřevěnou zástrčkou. Jednoho rána se u nich zastavila a tvářila se velmi zmateně. „Prosím vás,“ řekla, „jak se tahle zástrčka otevírá? Mně to nejde.“ „Hloupé dítě,“ durdila se čarodějnice. „Prostě projdeš ven, takhle.“ A už vykročila do zahrady. Rychle jako mrknutí oka Mařenka dveře přibouchla. Cvak! Zástrčka zapadla. Čarodějnice zůstala na špatné straně.

„Otevřete!“ volala. Cloumala dveřmi a dupala. Ale ze stromů přiletěli lesní ptáci, stovky ptáků, protože ucítili koláč. Klap, klap, klap na střeše! „Kšc! Kšc! Můj domeček!“ křičela čarodějnice a běžela za nimi přes kopec a daleko pryč, a tenhle les ji už nikdy neviděl. Jeníček sundal klíč z háku. Mařenka si naplnila zástěrku perníkem. Ruku v ruce vyběhli ven na sluníčko.

Bílý ptáček letěl před nimi a děti šly za ním. Tu zaslechly mezi stromy hlasy. „Jeníčku! Mařenko!“ Po cestě se houpaly dvě lucerničky. Maminka s tatínkem je hledali každý den a každou noc a ani jednou nepřestali. Ach, to bylo objímání! Ach, to bylo pusinkování na nosánky! Domů šli ruku v ruce v ruce v ruce. K večeři byl perník a v postýlkách teploučko a měkoučko. Maminka je políbila. Svíčka zhasla. Dobrou noc, moji malí.