Cvrček a mravenice

Bylo jasné, horké léto. Na velké zelené louce seděl na vysokém stéblu trávy cvrček. Hrál na své malé housličky a zpíval: „Léto je tu, nebe je modré, dnes se nedělá nic, jen se zpívá, tralalé!“ Tančil, skákal a hrál celý den. Slunce svítilo a kytičky se k jeho hudbě pohupovaly.

Dole pod ním šel dlouhý zástup mravenců. Každá mravenice nesla na zádech zrnko pšenice nebo semínko. Raz, dva, raz, dva! „Dobrý den, mravenice!“ zavolal cvrček. „Proč se tak lopotíš, když je tak krásně? Pojď si se mnou zazpívat!“ „Promiň, nemůžu,“ řekla malá mravenice. „Schováváme jídlo na zimu. Měl bys to dělat taky.“ „Na zimu?“ zasmál se cvrček. „Ta je ještě hodně daleko!“

Každý den to bylo stejné. Mravenci pracovali a cvrček hrál. „Cvrčku, dny jsou stále kratší,“ řekla mravenice. „Času je dost!“ zazpíval cvrček. „Cvrčku, noci jsou stále chladnější,“ řekla mravenice. „Času je dost!“ zazpíval znovu. A hrál na housle ve své houpací síti z listu, zatímco mravenci plnili svůj domov zrníčky a semínky, komůrku za komůrkou za komůrkou.

Pak přišel podzim. Listí zhnědlo a spadlo ze stromů. Kytičky zavřely okvětní lístky a šly spát. Tráva uschla a zežloutla. Jednoho rána se cvrček probudil a celý se třásl. Na klobouku měl jinovatku! Hledal něco k jídlu. Ale louka byla prázdná. Žádná semínka, žádné lístky, žádná sladká travička. „Ach jé,“ řekl. „Ach jé, ach jé.“

Potom začal padat sníh. Měkký, bílý a moc, moc studený. Ubohý cvrček měl hlad a mrzl. Brodil se sněhem s housličkami pod paží, až došel k domku mravenců. Klep, klep, klep. Malá mravenice otevřela dveře. „Cvrčku!“ řekla. „Prosím, mravenice,“ řekl tichounce, „je mi zima a mám hlad. Neposlechl jsem tě. Omlouvám se. Smím dál?“

Mravenice se podívala na třesoucího se cvrčka. Za ní se shromáždili ostatní mravenci. „V létě jsi měl pracovat,“ řekl jeden. Ale malá mravenice řekla: „Teď už to ví. A my máme dost, abychom se podělili.“ Tak cvrčka přivedli dovnitř. Dali mu teplou deku a velkou misku semínek. „Děkuju,“ řekl cvrček a po tváři mu stekla šťastná slza. „Jak vám to jen oplatím?“

„Inu,“ řekla malá mravenice, „zima je dlouhá a tady dole bývá hodně ticho. Zahrál bys nám písničku?“ Cvrček se usmál od ucha k uchu. Vzal housličky a hrál. Hrál veselé písničky i hloupé písničky a mravenci tleskali a tančili. Celou zimu měl cvrček od mravenců jídlo a mravenci od cvrčka hudbu. Byla to nejveselejší zima, jakou mraveniště pamatovalo.

Když se vrátilo léto, cvrček pořád hrál na housličky. Ale ráno pracoval po boku mravenců, nosil semínka a zpíval pracovní písničky, aby čas rychleji utíkal. „Kousek práce, kousek hry,“ zpíval, „v zimě budem v teple my.“ A když ten rok přišel sníh, všichni byli v teple, měli plná bříška a byli šťastní. Dobrou noc.