Malenka

Byla jednou jedna hodná žena, která si moc a moc přála mít své vlastní dítě. Moudrá stařenka jí dala ječné zrnko. „Zasaď ho,“ řekla jí. Žena zrnko zasadila do květináče a vyrostl z něj krásný červený květ, podobný tulipánu. „Jaký je to nádherný květ,“ řekla a políbila ho na okvětní lístky. Puk! Květ se otevřel. A uprostřed seděla maličká holčička, sotva větší než palec. A tak jí žena dala jméno Malenka.

Malenka spala v kolébce z ořechové skořápky a přikrývala se okvětním lístkem růže. Ve dne plula na lodičce z lístku tulipánu po talíři s vodou a místo vesel měla dva bílé koňské vlásky. A zpívala hlasem tak sladkým a něžným, že se každý, kdo ji slyšel, usmál. Jedné noci, když Malenka spala, skočila otevřeným oknem dovnitř velká mokrá ropucha. „Ta by byla krásná nevěsta pro mého synka!“ zakvákala ropucha, vzala ořechovou skořápku a odnesla ji k řece.

Ráno se Malenka probudila na velkém zeleném leknínovém listu uprostřed řeky. „Kvak, kvak, vezmeš si mého synka,“ řekla ropucha. Malenka si ropušáka vůbec vzít nechtěla a rozplakala se. Uslyšely ji malé rybky v řece. „Je moc milá na to, aby žila v bahně,“ řekly si. Prokousaly tedy stonek leknínu, list pomalu odplul po řece a odnášel Malenku daleko, daleko pryč.

Celé léto žila Malenka sama ve velkém lese. Upletla si postýlku z trávy a pověsila ji pod velký list, aby ji chránil před deštěm. Jedla sladký nektar z květů a pila ranní rosu z listů. Ptáčci jí zpívali a ona zpívala jim. Pak ale léto skončilo. Listí opadalo, zafoukal studený vítr a začaly padat sněhové vločky. Každá vločka byla pro malinkou Malenku velká jako polštář.

Celá se třásla zimou a zaklepala na malinké dveře pod zemí. Bydlela tam stará polní myška. „Ty ubožátko malé,“ řekla myška laskavě. „Pojď dál do teplé světničky a dej si se mnou večeři.“ Malenka u ní zůstala celou zimu. Zametala podlahu, vyprávěla pohádky a myška si ji moc oblíbila. Ale myščin soused, bohatý krtek v černém sametovém kabátku, si ji chtěl vzít za ženu. Byl velice vznešený, jenže nesnášel sluníčko a kytičky a Malenka ho vůbec neměla ráda.

Jednoho dne našla Malenka v krtkově temné chodbě vlaštovku, která ležela docela tiše a bez hnutí. „Ta je ale studená,“ zašeptala. Upletla jí ze sena měkkou přikrývku a pěkně ji do ní zabalila. Každou noc jí přinášela vodu v listu. Pomalu se vlaštovka zahřívala a nabírala sílu. „Děkuji ti, maličká,“ řekla. „Zachránila jsi mě.“ Když přišlo jaro, vlaštovka řekla: „Pojď se mnou, Malenko. Sedni si mi na záda a já tě odnesu do slunné země.“

Malenka si vzpomněla na temnou chodbu a mrzutého krtka. „Ano,“ řekla, „poletím s tebou!“ Mile se rozloučila s polní myškou a vyšplhala vlaštovce na záda. Nahoru, nahoru vzlétly, přes lesy a hory, přes zářící modré moře. Vzduch byl čím dál teplejší a voňavější. Konečně přiletěly do země plné květin, kde u jezera stál bílý zámek, a vlaštovka posadila Malenku na krásný bílý květ.

Uprostřed květu seděl maličký princ, ne větší než Malenka, se zlatou korunkou na hlavě a s průzračnými, zářivými křídly. V každém květu bydlel malinký květinový človíček a on byl jejich král. „Vítej,“ řekl s úsměvem. Všichni květinoví človíčci přinesli dárky a ten nejkrásnější byl pár třpytivých křídel. Teď mohla Malenka létat z květu na květ! Našla si kamarády akorát po své míře a domov plný sluníčka. A vlaštovka jí každý večer zazpívala veselou písničku, když Malenka usínala v růži. Dobrou noc.