Brémští muzikanti

Byl jednou jeden osel, který celé roky a roky nosil těžké pytle do mlýna. Teď už byl starý a nohy ho unavily. „Na něco jsem ještě dobrý,“ pomyslel si. „Mám krásný silný hlas. Půjdu do města Brém a budu muzikantem!“ A hajdy na cestu! Šel a šel, klap, klap, klap, klap, dlouhou polní cestou a ranní sluníčko ho hřálo na uších.

Brzy potkal psa, který ležel u cesty a funěl a lapal po dechu. „Copak, příteli, proč jsi tak unavený?“ zeptal se osel. „Jsem starý,“ řekl pes, „a už neumím běhat tak rychle, abych mohl lovit. Nevím, kam bych šel.“ „Pojď se mnou do Brém,“ řekl osel. „Já budu hrát a ty budeš bubnovat!“ Pes zavrtěl ocasem. „Haf! To je dobrý nápad!“ A šli dál spolu.

Potom potkali kočku s obličejem dlouhým jako deštivý den. „Jsem stará,“ řekla, „a raději bych sedávala u kamen, než honila myši.“ „Pojď s námi do Brém!“ řekl osel. „V noci tak krásně zpíváš.“ „Mňau, ráda!“ Pak potkali kohouta, který kokrhal na vrátkách. „Kikiríkí! Už nikdo nepotřebuje, abych ho budil.“ „Pojď s námi do Brém!“ řekl osel. „Máš nejkrásnější hlas ze všech.“ A teď už byli čtyři.

Brémy byly daleko a přišla noc. Čtyři přátelé se zastavili v temném lese. Osel a pes si lehli pod velký strom. Kočka se stočila do klubíčka na větvi. Kohout vyletěl docela nahoru, až na špičku stromu. „Vidím světýlko!“ zavolal. „Támhle musí být nějaký dům.“ „Dům znamená teplou postel,“ řekl osel. „A možná i večeři,“ řekl pes. Tak se po špičkách plížili mezi stromy za malým zlatým světýlkem.

Osel byl nejvyšší, a tak se podíval oknem dovnitř. „Co vidíš?“ zašeptal kohout. „Stůl plný dobrého jídla,“ řekl osel, „a nějaké nabručené loupežníky, jak počítají ukradené zlato.“ Přátelé dostali nápad. Pes vylezl oslovi na hřbet. Kočka vylezla psovi na hřbet. A kohout vyletěl kočce na hlavu. Raz, dva, tři, a už začal jejich úplně první koncert!

„I-á!“ zahýkal osel. „Haf, haf!“ zaštěkal pes. „Mňau!“ zazpívala kočka. „Kikiríkí!“ zakokrhal kohout. A všichni se s rachotem překulili oknem dovnitř! Loupežníci vyskočili. „Příšera!“ vykřikli, protože ve světle svíčky vrhali přátelé jediný obrovský stín. Loupežníci vyběhli ze dveří daleko, daleko do lesa a běželi, až se rozednilo.

Čtyři přátelé se posadili ke stolu a báječně se navečeřeli. Potom si našli každý své nejmilejší místečko na spaní. Osel si lehl na měkkou slámu na dvoře. Pes si lehl za dveře. Kočka se stočila u teplého popela v krbu. A kohout se usadil vysoko na střeše. Sfoukli svíčku a brzy všichni tvrdě spali.

Později v noci se jeden loupežník připlížil zpátky, aby se podíval. Ale ve tmě se zasvítily zelené kočičí oči, pes zavrčel: „Grrr!“, osel zahýkal: „I-á!“ a kohout zakokrhal: „Kikiríkí!“ Loupežník utekl a loupežníci se už nikdy nevrátili. A čtyři přátelé? Malý domek se jim zalíbil tak, že do Brém nakonec vůbec nešli. Zůstali tam spolu a každý den si zpívali své písničky. A když dnes v noci dobře nasloucháš, třeba je ještě uslyšíš. Dobrou noc.