Císařovy nové šaty

Dávno, dávno tomu, v městečku s červenými střechami u studeného modrého moře, žil jeden císař, který měl rád nové šaty. Měl kabát na každou hodinu dne. Měl kabát na snídani a kabát na oběd. Měl dokonce kabát jen na koukání z okna. Když se lidé zeptali: „Kdepak je císař?“, odpověď byla pokaždé stejná. „Je v šatně a zkouší si kabát!“

Jednoho rána přišli k bráně paláce dva cizinci. „Jsme tkalci,“ řekli a hluboce se uklonili. „Tkáme nejjemnější látku na světě. A je to kouzelná látka! Kdo je hloupý nebo nedělá dobře svou práci, ten ji vůbec nevidí.“ „Kouzelná látka!“ zvolal císař. „Ušijte mi z ní oblek hned!“ Dal jim hedvábí a zlatou nit. Oni všechno schovali do svých tašek a posadili se k prázdnému stavu.

Klapity, klap, klapal prázdný stav. Klapity, klap, klapity, klap. Tkalci tkali celý den, a přitom nic netkali. Brzy poslal císař svého nejstaršího ministra, aby se šel podívat. Stařec si nasadil brýle. Podíval se na stav. Podíval se znovu. „Ach jé,“ pomyslel si. „Já nic nevidím! Jsem snad hloupý? Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět.“ Usmál se tedy a kýval hlavou. „Jaké krásné barvy,“ řekl. A klapity, klap, klapal prázdný stav.

Nakonec se císař přišel podívat sám. Za ním šli všichni páni a dámy. „Není to krásné?“ řekli tkalci a zvedli své prázdné ruce. Císař zíral. Neviděl žádnou látku. Neviděl žádnou nit. „Ach jé,“ pomyslel si. „Jsem snad hloupý? Vždyť jsem císař! Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět.“ Usmál se tedy. „Krásné!“ řekl. „Krásné!“ řekli pánové. „Krásné!“ řekly dámy. A nikdo z nich neviděl vůbec nic.

Celou noc tkalci stříhali nůžkami do vzduchu. Střih, střih, a nic se nestříhalo. Steh, steh, a nic se nešilo. Ráno zvedli ruce, jako by drželi něco docela lehoučkého. „Tady jsou kalhoty. Tady je kabát. Sotva to ucítíte!“ Císař si sundal modrý samet a stál v dlouhých vlněných spodkách. Tkalci ho oblékali do ničeho, knoflík po knoflíku. Pak se uklonili, po špičkách vyšli zadními dveřmi a zmizeli za kopcem.

Ven na sluníčko vykročil císař, bradu měl vzhůru a na hlavě korunu. Bubny dělaly rum-dum-dum, rum-dum-dum. Celé město stálo a dívalo se. Všichni slyšeli o kouzelné látce a nikdo nechtěl vypadat hloupě. „To je ale kabát!“ volali. „Jaký dlouhý, krásný plášť!“ Každý se podíval na toho druhého a každý se dál usmíval. Rum-dum-dum, dělaly bubny. A pořád nikdo nechtěl být první, kdo něco řekne.

Tu se z první řady davu ozval tichý hlásek. Malá holčička seděla vysoko na tatínkových ramenou, dívala se a dívala. „Ale on má na sobě jenom spodky!“ řekla. Ulice úplně ztichla. „Slyšeli jste ji?“ zašeptal její tatínek. Šepot se rozletěl ulicí jako vítr trávou. „Jenom spodky. Jenom spodky!“ Císař se podíval dolů. Byly tam jeho malé dřevěné knoflíčky. A byla tam jeho vlastní dvě kolena.

Tváře mu zrůžověly. Pak se mu začala třást ramena. „Ho, ho, ho!“ zasmál se císař. „Opravdu, to je pravda!“ A celé město se smálo s ním, dlouho a laskavě. Císař se holčičce uklonil. „Děkuji ti,“ řekl. „Řekla jsi mi pravdu.“ Té noci si oblékl svou starou pruhovanou noční košili, tu měkkou se záplatou na lokti. Všichni ji viděli. A bylo mu v ní teploučko po celém těle. „Tohle,“ řekl se zívnutím, „je ta nejjemnější látka na světě.“ Dobrou noc.