Perníčkový panáček

Žili byli jednou babička a dědeček, úplně sami na malém statku. Jednoho dne babička vyválela těsto a vykrájela z něj malého panáčka. Udělala mu oči z rozinek, tři knoflíčky z rozinek a široký úsměv z cukrové polevy. Pak ho vsunula do trouby. Za chvilku se ozvalo klep, klep, klep. Babička otevřela dvířka a ven vyskočil! Přes celou kuchyň se dal na útěk.

„Stůj, stůj, panáčku!“ volala babička. „Stůj, stůj!“ volal dědeček. Běželi, jak nejrychleji uměli, ale perníček se jen smál a ohlížel se přes rameno. „Hop, hop, utíkej, kdo můžeš! Mě nechytíš, jsem perníček, ten chytrý hastroš!“ Vyběhl ze dveří, proběhl brankou a hurá dolů po cestě, na svých rychlých perníkových nožičkách, a na knoflíčcích mu pohrávalo sluníčko.

Běžel kolem krávy na jetelovém poli. „Bú! Počkej, panáčku!“ zavolala kráva. „Tak krásně voníš! Zůstaň a pozdrav se se mnou.“ Ale perníček přidal do kroku a zpíval: „Utekl jsem babičce, utekl jsem dědkovi, a tobě taky utíkám, to ti povím! Hop, hop, utíkej, kdo můžeš! Mě nechytíš, jsem perníček, ten chytrý hastroš!“ Kráva mávla ocasem a dala se za ním klusem.

Běžel kolem koně na cestě. „Íhááá! Počkej, panáčku!“ zvolal kůň. „Vylez si nahoru a nech mě k tobě přivonět!“ Ale perníček přidal do kroku a zpíval: „Utekl jsem babičce, dědkovi i krávě, utíkám i tobě, jen se podívej zhurta! Hop, hop, utíkej, kdo můžeš! Mě nechytíš, jsem perníček, ten chytrý hastroš!“ Kůň zatřásl hřívou a v cvalu se pustil za ním.

Běžel kolem sekáčů sena na louce. „Počkej, panáčku! Pojď si s námi pochutnat na svačině!“ Ale on běžel ještě rychleji. „Utekl jsem babičce, dědkovi, krávě i koni, utíkám i vám, to se rozumí!“ Teď se za ním táhl celý houf! Babička, dědeček, kráva, kůň a všichni sekáči pelášili po cestě a funěli. A perníček se pořád smál a pořád běžel, až doběhl k řece.

Řeka byla široká a perníček se zastavil jako přibitý. „Neumím plavat,“ řekl. „Celý bych se rozmočil!“ Z rákosí vyšla štíhlá rudá liška. „Dobrý večer,“ řekla liška. „Nechci tě chytit. Jdu se jen projít. Naskoč mi na ocas, přenesu tě na druhý břeh.“ Perníček naskočil. „Voda je hluboká,“ řekla liška. „Naskoč mi na záda.“ Perníček naskočil. „Ještě hlubší. Naskoč mi na čumák.“

Na druhém břehu se liška zastavila. „Říkal jsi, že tě nikdo nechytí,“ řekla s úsměvem. „A teď sedíš na mém čumáku.“ Čuch, čuch, dělala liška. „Ty ale voníš!“ To byla lest! Jenže právě nad nimi bylo otevřené okno a uvnitř hřálo teplé světlo. Hop! Perníček vyskočil na okenní parapet malé pekárny. Liška vzhlédla, kýchla z toho zázvoru, zasmála se a odklusala pryč.

„No tohle,“ řekla pekařka a oprášila si ruce. „Kdopak jsi?“ „Už mě nebaví utíkat,“ řekl perníček. Posadila ho tedy na teplou poličku u pece. Když babička a dědeček přišli funící od převozu, řekl: „Promiňte, že jsem utekl.“ Objali ho a všichni se podělili o čerstvý chleba. Teď tam bydlí dodnes a mává dětem. V peci se žhne. Ulice je tichá. „Nemusíš utíkat,“ šeptá perníček. Dobrou noc.