Honzík a fazole do nebe

Kdysi dávno žil v Anglii chlapec Honzík se svou maminkou a kravkou Béluškou. Byli velmi chudí. Jednoho rána Béluška nedala ani kapku mléka a hrnec na kaši zůstal prázdný. „Odveď ji na trh, Honzíku,“ řekla maminka a povzdechla si. „Prodej ji dobře a přines domů nějaké penízky na chleba.“ Honzík vzal provaz a už šli, klip, klap, klip, klap, po dlouhé cestě.

Na cestě potkal legračního staříčka v křivém zeleném klobouku. „To je ale pěkná kravka,“ řekl staříček. „Dám ti za ni pět fazolí. Zasaď je večer, a ráno dorostou až k nebi.“ Pět kouzelných fazolí! Honzíkovi to připadalo jako výborná cena. Ale maminka si to nemyslela. „Fazole? Ach, Honzíku!“ Fazole vyletěly z okna ven a Honzík šel spát, s jednou skývou chleba a těžkým srdcem.

Ráno byl jeho pokojík plný zeleného stínu. Honzík vyběhl ven. Stála tam fazolová réva, tlustá jako stodola, a její vrcholek se ztrácel v oblacích. Hop za hopem a lístek za lístkem šplhal Honzík nahoru, nahoru, nahoru. Kolem havranů. Kolem deště. Nahoru, nahoru, nahoru, až vystoupil na měkkou bílou cestu. Na jejím konci stál zámek, tak obrovský, že klika u dveří byla vysoko nad Honzíkovou hlavou.

Dveře otevřela obří paní. Měla hodné oči. „Ty chudinko hubená,“ řekla a dala mu chleba a mléko. Pak se podlaha začala třást. Bum. Bum. Bum. „To je můj muž! Rychle, schovej se do měděného hrnce!“ Dovnitř vešel obr a čichal. „Fí, fá, fó, fum, cítím chlapce, chleba a drobky tum!“ „Jdi ty, drahý,“ řekla jeho žena. „To je jenom tvoje večeře.“ Obr si tedy sedl a Honzík ani nedutal, tichý jako kámen.

Po večeři zavolal obr na svou slepičku. „Snes!“ řekl, a ona snesla vejce z ryzího zlata. Zavolal na svou harfu. „Zpívej!“ řekl, a ona zpívala tak sladce, že mu velká hlava začala klesat. Brzy chrápal. Obrova žena zvedla poklici hrnce. „Ta slepička a harfa patřily tvému tatínkovi,“ zašeptala. „Můj muž je dávno vzal a nikdy je nevrátil. Vezmi je domů, maličký.“

Honzík si strčil slepičku pod jednu paži a harfu pod druhou. Ale harfa se probudila. „Pane! Pane!“ zazpívala. Obr otevřel jedno oko. „Fí, fá, fó, fum, kdo mi vzal harfu? Vrať ji, vrať, vrať!“ Bum. Bum. Bum. Honzík běžel po oblačné cestě a už byl na fazolové rébě. Hop za hopem a lístek za lístkem dolů, dolů, dolů. Vysoko nad ním se réva začala třást.

„Maminko, sekeru!“ Sek, sek, sek, sekal Honzík. Fazolová réva zavzdychala dlouhým zeleným vzdechem. Zvolna, zvolna se naklonila a lehla si na louku jako dlouhá zelená stuha. Vysoko v oblacích obr stáhl svou velkou botu. „Příliš se to kymácí,“ zabručel. „A dole je to stejně moc malé.“ Jeho žena mu přinesla misku pudinku a pobroukávala si písničku. A obr zjistil, že to je ještě lepší než harfa.

Slepička snesla každý den jedno zlaté vejce, a to úplně stačilo. Honzíkova maminka koupila Bélušku zpátky a v hrnci byla zase kaše. A každý večer je malá harfa ukolébala ke spánku. Vysoko v oblacích zůstal obr šťastně doma. Když za letní noci uslyšíš tiché, měkké dunění, neboj se. To jen on chrápe. Fí, fá, fó, fum, čas na spaní pro všechny. Dobrou noc.