Momotaro, broskvový chlapec

Dávno, dávno v Japonsku žili v malém domku nedaleko hor stařeček a stařenka. Byli hodní a spokojení, jen děti žádné neměli. Jednoho dne šel stařeček do lesa pro dříví a stařenka šla k řece prát prádlo. A hle! Po řece plula, nahoru a dolů se houpala, obrovská, kulatá, růžová broskev! „Jejda,“ řekla stařenka, „to je ale nádherná broskev! Odnesu ji domů pro svého muže.“

Večer vzal stařeček nůž, aby broskev rozkrojil. Ale dřív, než se jí dotkl, broskev se sama od sebe otevřela. A uvnitř ležel maličký chlapeček, smál se a mával ručičkama! „Nebojte se,“ řekl chlapeček. „Přišel jsem k vám, abych byl vaším synkem.“ Stařeček se stařenkou měli takovou radost, že se rozplakali. Pojmenovali ho Momotaro, což znamená Broskvový chlapec, a milovali ho z celého srdce.

Momotaro vyrostl silný a hodný. Pomáhal tatínkovi nosit dříví a mamince nosit vodu. Jednoho dne uslyšel smutnou zprávu. Na dalekém ostrově žili velcí rohatí obři, kterým se říká oni, drsní a bručaví. Chodili do vesnic a odnášeli lidem rýži a poklady. „Pojedu na ten ostrov,“ řekl Momotaro, „a poprosím je, aby všechno vrátili.“ Maminka mu na cestu připravila sáček sladkých jáhlových knedlíčků.

Na cestě k němu přiběhl pejsek. „Momotaro, kam jdeš?“ „Na ostrov obrů, přinést zpátky, co lidem vzali.“ „Dáš mi knedlíček? Pak půjdu s tebou!“ Momotaro se tedy podělil o knedlíček a pejsek se k němu přidal. Potom z jednoho stromu slezla opička a zeptala se na totéž. A pak přilétl i bažant s jasně zelenými a červenými pery. Momotaro se o knedlíčky rozdělil se všemi a teď byli čtyři kamarádi.

Společně postavili malou loďku a vypluli přes moře. Vlny se houpaly nahoru a dolů. Bažant letěl před nimi a ukazoval cestu. Konečně spatřili ostrov s vysokými tmavými skalami a velikou bránou. „Klop, klop!“ zavolal Momotaro odvážně. Brána zavrzala, otevřela se a ven vyšli obři. Byli opravdu velcí, měli kudrnaté vlasy a malé růžky a tvářili se velmi překvapeně.

„Kdo jsi, človíčku?“ zahřměl největší obr. „Jsem Momotaro,“ řekl chlapec. „Vzali jste rýži a poklady lidem, kteří je potřebují. Prosím, vraťte jim všechno.“ Obři se zasmáli: „Ho ho ho!“ Ale pejsek zaštěkal, opička zažvatlala, bažant zamával křídly a Momotaro stál vzpřímeně a ani se nehnul. Tu obři přestali se smát. „Nikdo s námi ještě nikdy nemluvil tak statečně,“ řekl ten největší. „A… a nikdo nás také ještě nikdy nepožádal tak hezky.“

„Proč berete věci?“ zeptal se Momotaro. Obři sklopili oči k svým velkým chodidlům. „Náš ostrov je skalnatý. Nic tu neroste. Měli jsme hlad a nikdo nás nikdy nenavštěvuje.“ Momotaro otevřel sáček. „Tady, ochutnejte.“ Každý obr si vzal jáhlový knedlíček. „Mňam!“ řekli. „Výborné!“ „Když vrátíte poklady,“ řekl Momotaro, „naučím vás pěstovat jáhly a můžete k nám chodit na trh, jako dobří sousedé.“

Obři souhlasili. Naložili na loď všechnu rýži i všechny poklady a mávali na rozloučenou. Momotaro a jeho kamarádi se plavili domů a ve vesnicích dostal každý zpátky, co mu patřilo. Stařeček a stařenka Momotara pevně objali. A od té doby obři na svém ostrově pěstovali jáhly a každé jaro chodili na trh, s velkými úsměvy a malými dárky. Momotaro, jeho rodiče a jeho tři kamarádi žili šťastně až do smrti. Dobrou noc.