Princezna na hrášku

Bylo nebylo, žil jeden princ, který se chtěl oženit s opravdovou princeznou. Procestoval celý svět, aby nějakou našel. Potkal princezny vysoké i malé, hlasité i tiché. Ale pokaždé si nebyl jistý, jestli jsou to opravdové princezny. Vždycky na nich bylo něco, co nesedělo. A tak se vrátil domů a bylo mu trochu smutno, protože si tolik přál najít pravou princeznu.

Jednoho večera se strhla strašlivá bouřka. Hrom hřmel, bum, bum! Blesky se míhaly a déšť se lil jako vodopád. Najednou ťuk, ťuk, ťuk! Někdo klepal na bránu zámku. Starý král šel otevřít sám. A venku v dešti stála mladá dívka. Voda jí crčela z vlasů, stékala jí po plášti, natékala do špiček střevíců a přes paty zase ven. „Dobrý večer,“ řekla. „Jsem princezna a zabloudila jsem.“

„Opravdová princezna? To brzy poznáme,“ pomyslela si stará královna. Ale nahlas nic neřekla. Odešla do pokoje pro hosty, sundala z postele všechno ložní prádlo a na dno postele položila jediný maličký zelený hrášek. Pak na hrášek navršila dvacet měkkých matrací. A na matrace dvacet nadýchaných peřin z peří. Postel byla tak vysoká, že se do ní muselo lézt po žebříku!

„Postel je připravená, má milá,“ řekla královna. Princezna se podívala nahoru, a nahoru, a ještě výš. Vyšplhala po dlouhém žebříku, jeden schůdek, dva schůdky, až úplně nahoru. „Dobrou noc,“ řekla královna a sfoukla svíčku. Princezna si lehla do vysoké, měkké postele. Venku hvízdal vítr. Déšť bubnoval na okna. A princezna se otáčela sem a pak zase tam.

Otočila se doleva. Otočila se doprava. Schoulila se do klubíčka a zase se natáhla dlouhá jako proutek. Ale ať dělala, co dělala, něco ji tlačilo! „Ach jé,“ zašeptala, „copak to jen může být?“ Počítala ovečky. Počítala hvězdičky. Pobrukovala si tichou ukolébavku. Ale usnout nemohla. Celou noc se převalovala sem a tam, až ráno začali zpívat ptáci.

Ráno se královna zeptala: „Spala jsi dobře, má milá?“ „Ach, moc se omlouvám, ale skoro jsem oka nezamhouřila,“ řekla zdvořile princezna. „V posteli bylo něco tvrdého. Připadalo mi to jako malý kamínek. Jsem celá samá modřina!“ Královna se usmála. Král se usmál. A princ se usmíval ze všech nejvíc. Jen opravdová princezna mohla ucítit jediný maličký hrášek přes dvacet matrací a dvacet peřin!

„Ty jsi opravdová princezna!“ zvolal princ. A brzy zjistil, že je také statečná, hodná a báječně umí vyprávět legrační příběhy. Každý den spolu chodili po zahradě. Povídali si o hvězdách, o bouřlivé noci a o dlouhém žebříku. A netrvalo dlouho a princ se jí zeptal, jestli si ho vezme, a ona řekla ano.

A co ten hrášek? Uložili ho do skleněné vitríny v zámeckém muzeu, na měkký sametový polštářek, kde ho můžete vidět dodnes, pokud ho ovšem někdo neodnesl. A princezna každou noc spávala v útulné postýlce s jedinou matrací, jedinou peřinou a žádným hráškem. Spala tak dobře, celičkou noc, přesně tak, jako budeš dnes spát ty. Dobrou noc.