Švec a skřítci

Za devatero horami, v městečku s křivými střechami, žil jeden starý švec jménem Tobiáš. Pracoval každý den od rána do večera a jeho kladívko dělalo klep, klep, klep. Jenže doba byla těžká. Jednoho večera mu zbylo kůže jen na poslední pár bot. „Inu,“ povzdechl si, „dnes večer ji vystřihnu a zítra ráno ušiju.“ Pěkně srovnal kousky kůže na stůl, sfoukl svíčku a šel spát.

Ráno sešel Tobiáš ze schodů a protíral si ospalé oči. A co nevidí! Na stole stály boty, už hotové! Každý steh byl drobounký a rovný. Kůže se leskla jako kaštan. „Ženo, ženo, pojď se podívat!“ zavolal. Jeho žena přispěchala. „Kdo je asi ušil?“ zašeptala. Nikdo to nevěděl. Ještě ten den přišel do dílny jeden pán. Boty se mu tak zalíbily, že za ně zaplatil dost peněz na kůži pro další dva páry.

Večer Tobiáš vystřihl dva páry bot a nechal je na stole. Ráno tam stály, hotové a lesklé! Koupili je dva zákazníci a Tobiáš za utržené peníze nakoupil kůži na čtyři páry. Ráno byly hotové čtyři páry. Pak osm párů. A pak ještě víc! Brzy byla maličká dílna plná spokojených lidí, kteří si zkoušeli ty nejkrásnější boty široko daleko. Tobiáš a jeho žena měli chleba na stole i dřevo na topení. Ale pořád nevěděli, kdo jim pomáhá.

Jedné noci, těsně před zimou, řekl Tobiáš: „Ženo, nepůjdeme dnes spát, ať uvidíme, kdo nám pomáhá?“ „Ach ano,“ řekla jeho žena. Nechali tedy hořet svíčku a schovali se za kabáty, které visely v rohu. Čekali a čekali, tiší jako dvě myšky. Hodiny šly tik, tak. Městečko usnulo. A pak, o půlnoci, zaslechli docela malinkatý zvuk: cupy dupy, cupy dupy.

Po podlaze přiskákali dva titěrní skřítkové! Vyšplhali na stůl. Vzali jehly a drobná kladívka a dali se do práce. Steh, steh, klep, klep! Prsty jim lítaly tak rychle, že je švec sotva stačil sledovat. Při práci si pobrukovali. Ale Tobiáš si něčeho všiml. Skřítkové neměli na nohou žádné botičky a jejich oblečení bylo tenké a samá dírka. Když bylo hotovo, seskákali dolů a zmizeli v noci.

„Ti milí malí skřítkové nám tolik pomohli,“ řekla druhý den ráno žena. „Ale určitě jim je zima. Udělejme jim něco teplého.“ „To je krásný nápad,“ řekl Tobiáš. Žena tedy ušila dvě maličké košilky, dva maličké kabátky a dva páry vlněných punčoch. A Tobiáš udělal dva páry drobounkých botiček, nejmenších a nejměkčích, jaké kdy ušil. Ten večer místo kůže položili dárky na stůl. A pak se zase schovali.

O půlnoci, cupy dupy, skřítkové přišli. Vyšplhali na stůl, aby se pustili do práce, a našli tam dárky! Oči se jim rozšířily úžasem. Oblékli si košilky, kabátky, punčošky i botičky. Podívali se jeden na druhého a smáli se a smáli. A pak tančili! Tancovali přes stůl, přes židle a hned ven ze dveří a zpívali veselou písničku o svém teplém novém oblečení.

Skřítkové se už nikdy nevrátili šít boty. Ale to nevadilo. Tobiáš se od nich naučil jejich kouzla a dílně se dařilo po celý jeho život. Každou zimu, když tiše padal sníh, seděli s ženou u ohně a usmívali se. „Doufám, že našim malým přátelům je dnes v noci teplo,“ říkali. A někde pod hvězdami bylo dvěma titěrným skřítkům v titěrných botičkách teploučko a útulno také. Konec. Dobrou noc.